Kufry pana Silberschmidta

Mám novou noční košilku...jsem v ní prostě sexy...

ReDox po filmu Gleba Panfilova Ohněm se nepřebrodíš podotkl, že čím méně lidí přijde, tím je film lepší. Bylo nás tam asi deset. (I já mívám po filmech mimořádně trefné poznámky, tehdy jsem si všiml, že pokaždé, když se v Ponrepu dotknu zábradlí, dostanu ránu.) Uběhl týden a... v Ponrepu se demonstrovalo, nátřesk jak v metru. Bude přesto film dobrý? Nebo měl ReDox pravdu? A co na to Jan Tleskač? Odložil jsem si v šatně deštník (to bylo poprvé v životě, co jsem si ten instrument vzal, nic moc pařba) a igelitku s chlebem a prodral se davem k volnému sedadlu. Za mnou se nějaký hoch snažil bavit dvě slečny a neustále mi drcal do sedadla. Promítání začlo naprosto anarchicky, důležitým lidem trvalo půl hodiny přesunout se z foyeru do sálu. (Taková zdravá ponrepí zásada přitom je začínat přesně. Má to něco do sebe, zvlášť když se o půl hodiny zpozdí překladatelka... fakt... když se režisér okouká, zaručeně pomůže šlehnout si ho v originále).

A Kufry pana Silberschmidta? Ne tak zhurta, už tak brzo prozrazovat zásadní fakta. Vojta má plán co udělá až bude velký. Bude mít pupek jako jeho táta. A jako děda bez vousů. Pupky jsou príma. Vzpomněl jsem si na to po projekci, když se jeden známý pán snažil vyvolat diskusi a dával slovo marně se skrývajícím ještě známějším pánům a dámě. Ještě známější pánové měli pupky. Pán s jarmulkou měl největší. Na kufrech byl podruhé. (Aby nedošlo k nedorozumění, já až budu velký, budu mít hlavu Havla a tělo Ramba.) Jiný pán byl potřetí. Známá a na gymnáziích hojně mučená zásada je: Nikdy nevysvětluj básně. Ponaučení z hodinové pofilmové debaty bez přitomnosti tvůrců je: Nikdy nezůstávej na hodinové pofilmové debaty bez přítomnosti tvůrců.

Jestli to nepletu, jeden pán žil tak dobře, že ačkoliv nic nezakládal a nesepsal, jeho následovníci po jeho smrti někdy v polovině osmnáctého století vytvořili odnož ortodoxního židovského náboženství, chasidismus. Žili a žijí prostě, mravně a nedělají rozdíly mezi prostými věřícími, učenci a rabíny. Na ulici bývají dobře poznat, protože dbají tradic a nemění střih každé jaro. To nemám z filmu, ale od jednoho rabína a z encyklopedie, po vzoru Hannah sháním doplňující informace. Děj filmu se odehrává kolem jedné chasidské rodiny v téměř současných Antverpách a kolem studentky filosofie Chaji. Ta skoro současnost je důležité, Chaja se s tím nepáře, dává výpověď v práci, balí revolucionáře a dostává výpověď od domovnice pokud zítra nezaplatí. Ráno kope revolucionáře z bytu, protože mlel o Marxovi i v posteli a jde se podívat do rodiny, kde by mohla dělat chůvu. Co se bude dít dál? Bude to ta chasidská rodina? Nebude jim vadit minisukně? Dozví se Chaja nakonec jak její rodiče poznamenal holocaust? A co na to Marx, Engels a Beatles? Neprozradím, běžte se podívat sami. Mám jen pár poznámek. Kluk hrající čtyřletého Simchu je talent. Nebo génius. Věřící ve filmu najde spoustu podobenství, o kterých já vůbec netuším. Kdo je starší, než průměrný čtenář Realtimu, a nikdy nepoznal svoje prarodiče, protože mu je a další blízké Němci zabili, možná mu budou některé postavy hodně blízké. Komu se líbil Kolja, bude unešen. Komu ne, ten ne. Kdo má rád přehledné a srozumitelné vyprávění, bude spokojen. Naopak kdo má radši skutečnost a syrovost a záhadnost života a nerad jednoznačné postavy, které něco symbolizují nebo karikují a nakonec nečekaně vyřknou velkou životní pravdu, protože to tam už jinak dostat nešlo, bude jako já trochu zklamán. Až na to zpracování je to ale dobrý film. Hádám, že většina lidí není na příznaky nákazy holywoodem tak háklivá, těm můžu kufry doporučit.

73%

73% Kufry pana Silberschmidta
70% Kolja
35% Anglický pacient